Stránky pro všechny chovatele, majitele a kamarády psů

Zamyšlení na téma „pejskaři kontra nepejskaři“

Mé minulé příhody mě často nutí k zamyšlení, odkud vlastně pramení ta odvěká rivalita mezi „pejskaři“ a „nepejskaři“. Za pejskaře jsou většinou považováni lidé, kteří nejen psa vlastní, ale i se mu aktivně věnují a pes je pro ně nejen hlídačem, ale především věrný přítel. Opravdoví pejskaři se svými čtyřnohými kamarády dělají všechno možné. Cvičí, chodí na výstavy, věnují se všelikým psím sportům anebo se třeba jen tak procházejí a mají radost ze vzájemné společnosti. Ten, kdo psa někdy měl nebo má mi jistě dá zapravdu když tvrdím, že psí přátelství vnitřně člověka obohacuje a činí ho lepším.

Domnívám se, že první nedorozumění mezi „pejskaři“ a „nepejskaři“ vznikají již v samotném přístupu ke psům. Ten, kdo psa nikdy neměl často nedovede pochopit, co toho druhého ke psům tolik táhne, proč jsou pro něho někdy dokonce důležitější než lidé…

Já rozlišuji „nepejskaře“ do dvou skupin. Tu první tvoří lidé tzv. „neutrální“, kteří psa sami (ať už z jakéhokoli důvodu) nemají, ale kteří proti nim nejsou nijak zaujatí. Do druhé skupiny pak řadím lidi, kteří mají (taktéž z jakéhokoli důvodu) ze psů strach nebo silnou averzi vůči nim. Zatímco lidé, kteří se psů bojí, mívají většinou spíše problém sami se sebou a psům se vyhýbají, lidé se záští vůči nim bývají problémem pro nejednoho pejskaře. Jsou dokonce tací, kteří konflikty s nimi doslova vyhledávají, a to jen proto, aby mohli ulevit své zášti.

Otázkou však stále zůstává, kde tato zášť a někdy dokonce až nenávist vlastně vzniká?  Příčin je jistě mnoho, zahrnujíc např. i duševní poruchy lidí. O těchto extrémních případech však mluvit nechci. Ráda bych se dobrala racionálních důvodů oné věčné řevnivosti mezi oběma tábory veřejnosti pejskařské a nepejskařské.

Jako jeden z důvodů, který se možná mnohým pejskařům nebude líbit, leč zmínit se o něm musím, je skutečnost, že pejskaři často bývají trochu sobečtí. Například majitel slušně vychovaného a dobře vycvičeného psa je zvyklý chodit se psem většinou tzv. „na volno“. „A proč také ne? Když pes poslouchá a nikoho neohrožuje…“, řekl by jistě pejskař. 

Vžijme se ovšem například do role maminky, jdoucí s malým dítětem parkem, a najednou proti nim běží člověk s velkým psem bez vodítka a bez košíku. Možná, že matka jen pro jistotu zdvihne dítě do náruče a počká, až jí běžec se psem minou. Možná ale začne křičet na majitele psa, aby si ho zavolal k sobě, a v tom nejhorším případě začne s dítětem před psem utíkat strachy pryč. Ona ta matka nemůže předem vědět, co je to za psa, jestli je vychovaný či ne, jakou má povahu. A stejně tak majitel i toho nejvychovanějšího psa si nemůže nikdy být na 100% jist, jak pes zareaguje v dané „krizové situaci“.

A zde vidím základní nedostatek, a to v komunikaci mezi lidmi. Lidé jsou často skutečně zahleděni sami do sebe, neochotní akceptovat názor či postoj druhého. Někteří pejskaři nechápou, proč někomu vadí, že má psa „na volno“…vždyť on přece poslouchá a nikomu neubližuje… Z pohledu odpůrců psů je naopak nepochopitelné jak někdo může být tak nezodpovědný a nechat psa volně běhat bez vodítka a bez košíku. (Vždyť přece tak často ze sdělovacích prostředků slýcháme informace o napadení člověka psem…).

Toto jsou dva typy lidí, kteří se nejčastěji dostávají do vzájemných konfliktů. Kdyby se každý z nich alespoň na chvíli vžil do role toho druhého, musel by dojít k závěru, že mají vlastně oba trochu pravdu.

Jakožto pejskařka ze zkušenosti vím, že když mám psa bez vodítka a košíku, avšak jde mi při setkání s cizí osobou po boku u nohy, tedy je na první pohled zřejmé, že je plně pod mou kontrolou, lidé většinou projdou v klidu bez povšimnutí. Pokud se mi však stane, že si včas nepovšimnu blížící se osoby a pes běží kousek přede mnou, občas slýchám poznámky typu: „Chyťte si laskavě toho psa!“ (v tom slušnějším případě). V tom horším se mi dostane „přednášky“ jak jsem bezohledná, když ohrožuji okolí psem bez vodítka. Ačkoli mám psa vychovaného a nekonfliktního k lidem i psům, v takových případech si ho okamžitě volám k sobě a dávám na vodítko, abych předešla dalším konfliktům se zmiňovanými osobami.

Z výše uvedené modelové situace dovozuji poslední a možná nejdůležitější důvod, proč dochází mezi oběma „tábory“ lidí k tolika neshodám. Dle mého názoru je to též v nedostatečné legislativě. Pohyb psů je totiž v současné době celorepublikově právně upraven víceméně pouze v dopravních prostředcích, kde přepravní podmínky stanoví, že pes musí být buď ve schráně nebo na vodítku a opatřen náhubkem, a dále pak v mysliveckých honitbách, kde by pes měl být na vodítku, jinak jeho majitel riskuje život psa, pokud by tento byl např. přistižen lesnickou stráží při honění zvěře.

Volné pobíhání psů a otázku košíku si obce řeší závaznými vyhláškami, přičemž takřka v každé obci platí trochu něco jiného, anebo obec dokonce žádný takový předpis nemá. To je například i případ Prahy, kde je pohyb psů taxativně vymezen pouze v dopravních prostředcích, dále je zakázán přístup psům na dětská hřiště a v některých parcích najdete informační tabule o omezení volného pohybu psů, avšak  předpis, který by upravoval problematiku pohybu psů obecně a plošně, Praha nemá.

Nepejskařská veřejnost často argumentuje tvrzením, že „pes patří vždy na vodítko“. Pro pejskaře, kteří chtějí svým čtyřnohým kamarádům dopřát volný pohyb, je pak takové tvrzení naprosto nepřijatelné. I pes má přece právo se proběhnout.

Domnívám se, že by mezi lidmi nemuselo docházet ke konfliktům, kdyby bylo zákonem jednoznačně stanoveno, kdy, kde a za jakých podmínek smí psi chodit „ na volno“ a kde mají být naopak na vodítku. Má-li být zákon dodržován, musí pak existovat i možnost postihu za jeho porušení. V případě existence plošného zákona, upravujícího výše uvedenou problematiku, by, myslím,  přinejmenším odpadly věčné dohady pejskařů a nepejskařů ohledně „vodítek a košíků“.

Na závěr si dovolím poznámku: Lidé hádaví a sobečtí se najdou vždy mezi pejskaři i nepejskaři, bez ohledu na nějaký zákon upravující „pejskařskou etiku“, stejně tak, jako se naštěstí najdou v obou skupinách i lidé slušní a slušní lidé se mezi sebou vždycky domluví.

 

 

                                                                                    Eva Němejcová.