Stránky pro všechny chovatele, majitele a kamarády psů

Děti a pes

….to je v naší rodině vděčné téma neboť od každého druhu máme doma hned dva exempláře, tzn. dva psy a dvě děti. Hafani jsou v naší smečce v současné době zastoupeni 8-mi měsíčním chodským psem Rexem (celým jménem: Kerberos Rex z Gipova) a čtyřletým sibiřským huskym Falkem (kterého jsem si jako malé štěňátko přinesla z útulku). Dětičky jsou u nás zastoupeny patnáctiletým Tomem a jedenáctiletým Radkem.

Vždy jsem tvrdila, že Falko + Radek + Tomáš = sestava na mrtvici.

Po příchodu nového člena naši rodiny (bylo to v dubnu 2006), jsem musela rovnici upravit následovně: Rex + Falko+ Tomáš + Radek = (sestava na mrtvici)² .

 

Když jsem procházela soubory ve svém počítači a vybírala fotografie do soutěže „Dítě a pes“, uvědomila jsem si, kolik úžasných zážitků jsme za poslední dva roky prožili s našimi miláčky (těmi dvounohými i čtyřnohými)…..a hned jsem si nalila pořádného „panáka“ na oslavu toho, že jsme, já i manžel, „ustáli“ tyto zážitky ve zdraví.…..někdy ty nápady mých dětiček opravdu stály zato ….

 

Například, když si hoši vymysleli, že s Falim vyzkouší agility. Aniž bych promyslela všechny možné následky a důsledky, pohotově jsem jim zajistila knihu o agility. A tak se stalo, že jsem jednoho krásného dne (po ránu) seběhla do přízemí domu, abych tam, nic netušící, zakopla v hale o řadu židlí zakrytých starým závěsem. Od mladšího synka Radka, stojícího na opačném konci haly s knihou (o prvních krůčcích při výcviku agility) v ruce, se mi dostalo okamžitého vysvětlení, že se jedná o pevný tunel v přímém směru. Fali byl z tunelu o poznání více nadšený než já, zvláště, když ho vždy na jeho druhém konci čekal pomocník Tom s pamlskem (jeho tolik oblíbeným piškotkem). O dva dny později jsem (znovu v přízemí domu) musela (cestou k šatní skříni v ložnici) „zdolat“ podobnou sestavu nábytku a bytových textilií. Tentokráte se však jednalo o pevný tunel ve tvaru písmene U, který se táhl z kuchyně přes obývací pokoj až do zmíněné ložnice. Fali tunelem opět „kmital“ sem a tam jako kybernetická myška a za své výkony byl hojně chválen a odměňován pamlsky (zatím co já se večer nad miskou vždy divila, proč ten pes nechce žrát????). Musím konstatovat, že přípravu psa a jeho motivaci zvládli kluci na jedničku. Škoda, že zapomněli na různé překážky rozmístěné po domě i zahradě, „připravit“ také své rodiče.

A tak se stalo, že jsem téměř hodinu chodila po domě, hledala mop a kbelík….. a nemohla jsem najít ani jeden….a to máme doma mopy dva a kbelíků hned několik! Když už jsem pomalu začínala uvažovat o tom, že se Bermudský trojúhelník přesunul k nám do domu, zahleděla jsem se oknem na zahradu a …….na zahradě byli oba synkové a Faloušek, který hbitě (a za piškoty) přeskakoval překážky vytvořené z násad od mopů položených na kbelících……

Protože konec školního roku byl „na spadnutí“, zmobilizovala jsem poslední síly, obrnila se trpělivostí a rozhodla, že budu tolerantní matka a do prázdnin už to „nějak doklepu“. Kluky jsem pak odvezla hned na začátku prázdnin za dědou a babičkou na chatu a oddechla si. Jenže to jsem ještě netušila, co nás očekává po příjezdu na dovolenou. Bylo to několik výrobků z „kutilské dílny RTD“ (Radek, Tom a děda). Kluci, za vydatné pomoci dědečka, vyrobili tyčky na slalom, překážku na jednoduchý skok a starou lavičku „povýšili“ na kladinu…..a Faliho nácvik agility pak pokračoval i na chatě. A tak jsme v době naší dovolené museli být s manželem neustále „ve střehu“, abychom se nepřerazili o některou ze tří nových „agility překážek“, které se téměř vždy nacházely v jiné části zahrady, než se logicky dalo očekávat. Zvláště manžel, vracející se po půlnoci z rybolovu, míval při svitu měsíce velmi často problémy s lokalizací překážek a nejednou „boural“.

Ale i pro mě mají hoši každou chvilku nějaké překvapení.

Mladší synek neustále nosí po kapsách nějaké psí pamlsky (piškoty, tyčinky, granule), aby byl „vždy připraven“ na výcvik…..a tak se občas stane, že kapsy zapomene vyprázdnit. Bylo to na podzim (kdy se myšky stahují do domů), když mi hodil takové „nadívané“ kalhoty do prádelny…..a přímo na prádlo, které již bylo roztříděno a nachystáno k praní. Nějaký ten pamlsek vypadl z kapsy a zřejmě přilákal zbloudilou mlsnou myšku…….a já ji, chudinku malou, nic netušíce strčila i s prádlem do pračky. Našla jsem ji, až po ukončení pracího cyklu, když jsem koukala přes okénko ve dvířkách do pračky a divila se, jak se dostala ta kožešina mezi ručníky. Vtom se odněkud přihnal Falko i oba kluci. Když uviděli myš v pračce, začali všichni poskakovat okolo pračky, Falko štěkal, kluci lomcovali dvířky a vykřikovali jeden přes druhého, abych pračku ihned otevřela, že myšku musí zachránit a oživit. Netuším, co chtěli ještě zachraňovat, když myška prošla celým pracím cyklem (naštěstí cyklem bez vyvářky).

A nejen pro mě mají hoši překvapení….také babička by mohla vyprávět. Přeskočím-li nedávnou prázdninovou příhodu s „ryze pánskými“ časopisy, které (nic netušící) děda našel ukryté na chatě v garáži (pod pytlem s psími granulemi) a aniž si nasadil brýle, tak vynesl tyto „choulostivé tiskoviny“ před garáž na denní světlo….ke své smůle (nebo spíše ke smůle podnikavých vnoučků) právě k okamžiku, kdy okolo procházela babička. Babička, jako velký milovník křížovek se ihned začala dožadovat časopisů, aby si v nich vyluštila křížovky, než s nimi děda zatopí…….Rozuzlení zápletky si každý jistě domyslí sám.

A já můžu dále pokračovat příhodou o tom, jak kluci na chatě podstrčili večer Falkovi na hraní PET láhev (a ne jednu)…. Fali si na svou oblíbenou hračku vzpomněl asi hodinu po půlnoci, „petku“ si přinesl na kamennou dlažbu pod oknem babiččiny ložnice a tam ji začal nahánět. Když se rozespalá a rozzlobená babička objevila v noční košili před chatou, Fali rychle utekl do tmy a vrátil se, až slyšel, že se zavřely dveře od chaty a rovnou si přinesl i novou láhev, neboť tu původní mu babička vždy „zabavila“.

Za vzpomínku jistě stojí i gratulace našich synáčků k babiččiným narozeninám, kterou klukům otiskl časopis Vlasta. Dodnes paní redaktorku podezřívám, že doma asi prožívá něco podobného, protože článek vyšel v naprosto rekordním čase. A tak babička jednoho červencového dne otevřela svou oblíbenou Vlastu a odtud se na ni zubil Falouš (na fotografii sedící v rohu u kuchyňské linky) a hned vedle si mohla přečíst přání, které začínalo slovy:

„Já jsem malé poupě, já tu sedím v koutě, já vinšovat neumím, já se zato polepším…“.

Tom i Radek s oblibou zpracovávají na psí téma různé referáty a slohové práce (a sbírají za ně jedničky). V tomto případě stojí za vzpomínku příhoda, kdy se Radek (který zásadně knihy nečte a pokud vůbec něco čte, tak jsou to různé články a povídání o psech na internetu) přihlásil, že zpracuje referát o knize, kterou právě dočetl.

Nosnou kostrou celého referátu bylo vyprávění o povídkách „stáhnutých“ ze stránek CHS Z Uralu .... je fakt, že Radek je ochoten příběhy haskounky Kesy (celým jménem: C´ Casona Z Úvaláku) číst pořád dokola. K tomuto vyprávění směřoval celý referát a rovněž v rámci „čtené ukázky“ měl Radek připravený příběh o tom, jak Kesy upravovala své paničce byt k „obrazu svému“, tzn. k obrazu psímu. No jo, jenže internet není kniha a poslední, co náš Radek četl (resp. čím listoval a četl jen to, co zrovna potřeboval zjistit), byly brožury z cyklu „Jak na počítač“. I s tím si Radek poradil celkem „šalamounsky“. „Klobouk dolů“, na kluka v 5-té třídě to byl dobrý nápad. Aniž si to uvědomil, použil dva „oslí můstky“ a referát byl na světě. Dostal za něj „jedna podtržená“ a navíc udělal reklamu nejen pro webové stránky našeho psa, ale i pro webovky dvou chovatelských stanic.

Při nedávném výběru fotografií k vypálení na CD, jsem objevila v počítači soubor, který vytvořili synáčkové. Byly v něm především fotografie Falka. Na několika fotkách si Fali hověl s Tomášem na rozkládacím gauči v obývacím pokoji. „No jasně, to je foceno v době, kdy byl Tom doma nemocný“, pomyslela jsem si a nahlas se kluků (kteří mi na monitor koukali přes rameno) zeptala: „Co dělá ten pes v posteli?“ Radek pohotově odpověděl: „Mami, ty se divíš, jako by jsi nikdy neslyšela o canisterapii.“

 

Pro tento druh canisterapie už hoši stihli vycvičit i malého Rexíka. A tak mě už téměř pravidelně ráno budí manželův řev „Mazej, příšero chodská!“ Nutno upřesnit, že tohle oslovení není určeno žádné noční můře ze sna, dokonce není určeno ani mě. To jen manžel odhání Rexíka, který se pro něm prochází jako po výstavním kruhu. Jindy nás zase probudí rozhořčený křik mladšího synáčka: „Jak mám to zvíře cvičit, když vy dva mi ho obratem rozmazlujete?!“ Takto se Radek rozčiluje vždy, když ráno, cestou do koupelny, objeví Rexíka spícího v ložnici na posteli a zahřívajícího nám nohy. A protože většinou vůbec nevíme, kdy se nám to zvíře nakvartýrovalo do postele, tak na svou obranu používáme větu typu: „Pst, neruš, my tady s Rexíkem procvičujeme canisterapii.“ nebo: „Ty jsi nikdy neslyšel o socializaci štěňat?“

 

Je sice pravda, že se naše malé „choďátko“ ve výše vzpomínaných příbězích zatím moc nevyskytuje, ale nikoliv proto, že by Rexík byl takový „vzorňásek“. Právě naopak, je to pravý „chodský čertík“……. Ale o tom si budeme povídat třeba příště.

Iveta M.

 

 

PS: další příběhy naší smečky najdete na www.falmra.estranky.cz